Předmluva Tomáše Špidlíka k českému vydání Filokalie

ŠPIDLÍK, T., Předmluva, in Filokalie I., Refugium, Olomouc 2019, s. 5–7.

Zvučný titul Filokalie se obvykle překládá jako „láska ke kráse“. Avšak vydání slovanské nese název Dobrotoljubije (Добротолюбие), tedy „láska k dobru“ (ke ctnostem). Tento dvojí překlad odpovídá dvojímu významu řeckého slova kalos (καλός), které zahrnuje obojí. Krásnému písmu říkáme kaligrafie, ale když turista v Řecku stále slyší „kala, kala“, pochopí, že se jedná o běžné zvolání, které znamená něco jako ujištění: „dobře, dobře“. Už od nejstarších dob se slovem filokalie označují sbírky krásných a dobrých textů.

Filokalii, kterou má čtenář nyní v rukou, nazvali „breviářem hesychasmu“, přesněji by se řeklo manuálem novohesychastického hnutí. V Benátkách v roce 1982 oslavili dvousté výročí jejího vydání. Vyšla poprvé v Itálii z důvodů praktických. Řekové byli pod tureckou nadvládou a ta nedovolovala vlastní tiskárnu. Ale právě pod touto cizí nadvládou se paradoxně počala obnova východního mnišství. V Rusku totiž ničily duchovní vývoj klášterů osvícenské reformy zavedené Petrem Velikým. Rumunskou Transylvánii si zase přisvojilo Rakousko-Uhersko a rušily se tam kláštery z rozkazu Josefa II. Mniši, kteří usilovali o duchovní život ve vnitřním klidu (hesychia; ἡσυχία) a kontemplativní modlitbě, našli útočiště v té části Rumunska, která spadala pod tureckou moc. Tam se začala kultivovat „modlitba srdce“ a začaly se sbírat staré texty otců, které jí vyučovaly. Posbírané texty uspořádali do jedné sbírky Makarius z Korintu († 1805) a Nikodém Hagiorita († 1809), tj. ze Svaté hory Athosu. V úvodu vysvětlují cíl této kolekce: posbírat texty, které „pro svůj vzácný ráz nebyly nikdy vytištěny (opisovaly se totiž ručně), a tak prakticky zmizely“, a učinit je přístupné mnichům i laikům. Podruhé vyšel stejný text v Aténách roku 1893 a tamtéž potřetí v letech 1957–1963. V roce 1999 byl na Svaté hoře Athos pořízen opět reprint benátského vydání.

Církevněslovanský překlad s titulem Dobrotoljubije vyšel již roku 1793 v jiném rozsahu a dočkal se několika reedicí. Právě tento překlad měl v rukou pověstný „ruský poutník“, 1 který má zásluhu na tom, že se Filokalie stala známou také v západním světě. Daleko úplnější a také čitelnější je mnohem pozdější vydání ruské, které redakčně zpracoval Teofan Zatvornik. 2 Texty uspořádal do pěti svazků, která vyšly v letech 1877–1890. Tuto verzi má český čtenář nyní k dispozici.

Důležité je od počátku si uvědomit, co lze obsahově ve Filokalii hledat. Témata duchovního života, na která je kladen centrální důraz, roztřídil anglicko-řecký pravoslavný biskup Kallistos Ware 3 do devíti oblastí: 4 1) důležitost osobního duchovního vedení od někoho, kdo je sám opravdu duchovní; 2) prvním pramenem duchovního života jsou křesťanská dogmata, články víry; 3) autoři, kteří se ve Filokalii citují, nepatří k tradici extatické – hledají tedy Boha nikoli mimo sebe, ale v sobě; 4) věrnost tradici východního mnišství; 5) velká důležitost se přikládá boji proti zlým myšlenkám a s tím spojené očistě srdce; 6) dokonalost spočívá ve vnitřním životě, vnější skutky jen kopírují stav nitra a jsou jeho důsledkem; 7) důsledek čistého srdce je vnitřní mír a pokoj (ἡσυχία); 8) důsledkem vnitřního míru je stálá vzpomínka na Boha (μνήμη Θεού); 9) Boha samého vidět nemůžeme, ale je nám přístupný svým jednáním, svou „energií“, jak to učí Řehoř Palama. 5

Avšak dnešní čtenář bude bezesporu nejvíce hledat téma tzv. „modlitby srdce“. Jak bychom vyjádřili krátce její podstatu? Člověk, který se naučí pozorovat, co se děje v jeho mysli, konstatuje, že ho znepokojuje bez ustání mnoho nejrůznějších myšlenek. Pocházejí převážně z vnějšího vlivu: z pohledů, řečí, četby, ale psychologicky působí na naši obrazotvornost, jako i jídlo, pití a celý tělesný život. Je třeba naučit se rozeznávat myšlenky dobré a užitečné od zlých a neužitečných. Ty zlé se musíme učit odbývat co nejdříve, v rané fázi. Obrazně lze užít toto přirovnání: před bránu ráje svého srdce je třeba postavit anděla s plamenným mečem, který utne hlavu každému hadu, který by tam chtěl ve formě zlé myšlenky proniknout. To je ale teprve první stadium – období duchovního boje. Když se naučíme zlým dojmům zvenčí bránit, nastává stadium druhé, kdy zjistíme, že se uvnitř srdce začínají rodit myšlenky a city. Odkud pocházejí? Hesychasté odpovídají: od Ducha Svatého, který má uvnitř našeho srdce svůj trůn. Umění naslouchat těmto svatým inspiracím je „modlitba srdce“.

Východní autoři často tvrdí, že západní člověk modlitbu srdce nedokáže pochopit. A přece je tato metoda stručně a výstižně vyjádřena v Exerciciích svatého Ignáce z Loyoly. Čteme tam doslova: „Jedině Bůh, náš Pán, může dát duši útěchu bez předcházející příčiny. Neboť je vlastní Stvořiteli vcházet do ní i vycházet z ní a působit v ní hnutí tak, že ji zcela přitahuje k lásce své božské Velebnosti. ‚Bez příčiny‘, znamená: bez jakéhokoli předcházejícího smyslového nebo rozumového poznání nějakého předmětu, skrze který by tato útěcha přišla prostřednictvím úkonů rozumu a vůle.“ 6

Kdo se rozhodne konat duchovní cvičení, musí si vytvořit takové prostředí, aby mohl naslouchat těmto vnitřním inspiracím. Je ovšem pravda, že naše hlučná a přetechnizovaná společnost je navyklá na jiný způsob myšlení, a to takový, který do nás přichází stálou indoktrinací všemi možnými prostředky zvenčí. Jsme tak ve stálém „přeškolování“, které ubíjí pravou identitu osobnosti. Je jen přirozené, že také západnímu člověku je tak bytostně vlastní „filokalická obnova“. Měl by vlastně už dávno z Exercicií znát, že „nenasycuje a neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, nýbrž pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřně“. 7 Jenom tak začneme milovat to, co je dobré a krásné, jak to naznačuje titul Filokalie. Její texty nás o tom všem poučí v duchu tradice otců církve – v tradici, kterou tvoříme i my.

---